Dřevěné kostely a zvonice ve většině evropských zemí patří k charakteristickým projevům kulturního a stavebního vývoje. Poznávání jejich hodnot však zatím zůstávalo v pozadí zájmu vědních oborů a v mnohých zemích i v pozadí péče světských i církevních institucí o přežití těchto architektonických památek. Doposud byla navíc pozornost odborníků zaměřených na dřevěnou sakrální architekturu věnovaná jen některým regionům Evropy, zvláště těm turisticky atraktivním. Cílem této knihy je podat výklad o genezi základních forem dřevěných kostelů a zvonic na území celé Evropy a postihnout vzájemné kulturní souvislosti v různých částech kontinentu. Dřevěné kostely a zvonice, stejně jako každý fenomén kultury, jsou kromě estetických hodnot také bohatým zdrojem informací o způsobu života našich předků a o vývoji jejich duchovních představ. Ukazují formy zpracování dřeva, stavební postupy, vytváření architektonického prostředí, malířské a sochařské výtvory.

První oddíl knihy, věnovaný kostelům, je členěn tak, aby čtenář vnímal architekturu dřevěných kostelů ze tří hledisek: 1/ investora, který si ujasňoval funkční záměr, vybíral vzory, zajišťoval stavitele a umělce k realizaci díla; 2/ ideologa-teologa, který upřesňoval a reguloval vývoj názorů na liturgickou funkci kostela s ohledem na zájmy jak investora, tak uživatelů chrámu; 3/ stavitele, který byl omezen svými znalostmi konstrukcí a zkušenostmi, obvykle po staletí tradovanými v prostředí jeho působení. Všichni vnášeli vlastní příspěvek do vytváření celkové architektury dřevěného kostela. Ovšem sílu tradice, starších vzorů a díla předchůdců bychom mohli považovat za samostatný fenomén, který nejvíce ovlivňoval uvedené tři činitele tvorby.

Evropské křesťanství zdědilo představy o tvorbě chrámového prostoru ze starověkých staveb Předního východu, řecké a římské antiky. Vrcholné stavby byzantské se staly přímým zdrojem poučení pro východokřesťanské chrámy na Balkáně a ve východoslovanských zemích. Geneze stavebního architektonického vývoje západokřesťanských dřevěných kostelů byla mnohem složitější a více propojená s dědictvím kultů předkřesťanských. Vycházela z římské antiky, která sochami zpodobovala zbožštěné politiky a později světce. Symboly pohanských tradic nacházíme v západní Evropě vyznačeny na částech architektury. Působení chrámu na věřící v západním křesťanství se vyvíjelo v boji proti pohanům cestou konkrétnějších představ než křesťanství východní, jež svou symbolikou vedlo věřící k abstraktnějším představám. Vzešlo z multikulturního prostředí, do kterého vnášelo nový princip tolerance a neoplácení zla zlem.

Použití dřeva ke stavbě kostela bylo v Evropě omezeno jeho výskytem. Právě země, v nichž se křesťanství rodilo, od východní části mediteránní oblasti po severní část jižně od Alp, spotřebovaly většinu lesů do konce prvního tisíciletí našeho letopočtu. Tam se již ve starověku rozšířilo stavitelství z kamene a to římská říše svými legiemi uplatňovala také v západní Evropě.

Složitější byla i geneze konstrukcí západokřesťanských dřevěných kostelů. Základní syntetické poznání o tom přinesl prof. Claus Ahrens v knize o raných dřevěných kostelích Evropy, kde soustředil výsledky archeologických výzkumů z téměř celé severozápadní třetiny evropského kontinentu a uvedl příklady i z dalších zemí. Interpretoval vývoj konstrukce chrámu směřující od palisádových staveb se zahloubenými stěnami z vertikálních kůlů ke stavbám se sloupy nesoucími střechu, dále k objevu prahového trámu, na který je možné nad zemí postavit rámovou stěnu nejprve se svislou výplní zevnitř otesaných trámů, později fošen. Z tohoto základu se rodila severská tradice sloupových kostelů (stavkirke) v Norsku, jejíž kořeny dosavadní literatura předpokládá v Anglii. Systém sloupů na kontinentu byl základem geneze hrázděné konstrukce, která byla používána až do 20. století téměř v celé západní Evropě od Anglie po Dolní Slezsko a Východní Prusko. Její sloupy nesly střechu a teprve po dlouhém vývoji se staly hlavním statickým prvkem stěny, na nichž ležel konstrukčně samostatný krov.

Vyzařování mediteránní stavební kultury na sever bylo v 10.–12. století spojeno s románským slohem a postoupilo Burgundskem do středního Porýní, kde narazilo na silnou a dále se rozvíjející domácí tradici. Ta vycházela ze dvou zdrojů: z atlantické koncepce “střešních” staveb, tvořených jen zakřivenými sloupy (cruck), a z kontinentální koncepce rámové, vzešlé z palisádových stěn. Nejdéle se archaické konstrukce udržely na atlantických ostrovech, včetně britských a Islandu. Jejich páry zakřivených sloupů, dole rozkročených a nahoře spojených, vytvářely lomený oblouk. Ve výši okapů ho přepažoval vodorovný trám zvaný spona – tie beam, o jehož konce se opíral systém krytiny. Podle recentních a sporých archeologických dokladů se tato konstrukce rozšířila na evropském západním pobřeží, sporadicky i ve vnitrozemí kontinentu, a zřejmě již ve středověku začala zanikat. Její výhodou bylo přepažení většího prostoru, než dovolovala konstrukce kůlová nebo sloupová. Nedochoval se žádný kostel s čistou podobou této konstrukce, pouze některé hrázděné kostely britské a francouzské uplatnily její systém na sloupech jako krov nahrazující lomenou klenbu. Nejvíce přetrvaly v Normandii a v kraji Champagne. Podobné prvky cítíme i z britského hrázdění s hustou vertikální mříží stěn a ze zakřivených (klenbovitých) krovů mnohých staveb zděných. Naskýtá se otázka, zda konstrukce cruck nestála u zrodu nezachovaných gotických dřevěných kostelů západní Evropy. Claus Ahrens připouští jen její vliv na tvarování zděných kostelů irských.

Syntézou obou uvedených koncepcí s určitou dávkou vzoru románské baziliky se v 10.–11. století vytvořil typ sloupových kostelů (stavkirke/stave church), které se v jižní polovině Norska (po Trondheim) zčásti dochovaly dodnes. Mnohé jejich prvky připomínají metody lodního stavitelství (čepování sloupů do prahového roštu, konstrukce zavěšené na stožáru, fošny vtěsnané v drážkách aj.) a zcela zapadají do tradice vikingské kultury. Svědčí o tom i předkřesťanské symboly ochrany křesťanského společenství před démony, výtvarně tvarované na četných konstrukčních prvcích (např. motivy draků a hadů na střechách a portálech, vikingských bohů na hlavicích sloupů v lodi aj.). Hrázděná konstrukce německého typu na nejstarších dochovaných kostelích jen doplňovala kamenný základ rozšířením nebo nadstavbou lodě. Ze začátku 14. století máme doklad malé obdélníkové stavby bez kněžiště. Střechu nesly sloupy a místo spony jejich horní polohu vymezovaly střední paždíky. U starých hrázděných staveb se používaly nárožní zakřivené dubové vzpěry a stěnové rámy vytvářely nepravidelná pole.

Ideologická opozice v západokřesťanské církvi se ve vrcholném středověku projevila myšlenkami humanismu mezi intelektuály a současně revolučním hnutím poddaných. Předstupněm reformačního procesu se stalo české husitství v 1. třetině 15. století, které vytvořilo první modlitebny (zděná Betlémská kaple v Praze a dřevěný kostel v Táboře byly jejich prototypy) a mělo plynulé pokračování v tradici církve českobratrské. Všechna opoziční hnutí o století později vyústila do reformačního procesu rozštěpení církve na římskokatolickou a protestantskou. Sociální a ideologické zvláštnosti reformace měly tendence k drobení architektury na malé a uvnitř členité objemy na jih od hesensko-vestfálského pomezí a na monumentálnější hmoty v Dolním Sasku, Braniborsku a celých baltských Pomořanech. Charakteristické bylo protestantské soustředění na etický výklad biblických textů jazykem věřících a omezení rituálů. Klesal význam oltáře a stoupala funkce kazatelny, rozšiřovaly se tribuny na jižní a severní stěnu, oddělené kněžiště ztrácelo smysl, až zcela zaniklo. Také spona se sousoším Kalvárie ztratila konstrukční účel. Význam tribun v halovém prostoru (zvláště ve středním a východním Německu) vyústil v konstrukční přerušení hlavních sloupů a oddělování jejich horní části s tribunami jako patra stavby. Od 17. století se v hrázděném stavitelství šířila řezbářská a malířská zdobnost fasád. U staveb objemných v 18. a 19. století fasády dostávaly pravidelnost členění pravoúhlých polí. Protestantismus se dělil na církve luterského typu (zachovávaly oltář s tematikou omezenou na motivy Krista s příslušnými mešními obřady přijímání chleba i vína) a na radikálnější vyznavače učení Jana Kalvína a Tomáše Münzera, kteří ve svých modlitebnách oltář zcela popřeli. V hrázděné architektuře jen velmi vzácně přežily drobné zbytky středověkých konstrukčních a výtvarných principů.

Architektura roubená byla původním stavebním projevem v celém severním pásmu Evropy a kolem poloviny 1. tisíciletí se rozšiřovala od severovýchodu do střední a jihovýchodní části kontinentu. Na severu lze identifikovat pozdně středověký tzv. dlouhý typ kostelů se strmými střechami, který ve Švédsku (jižně od hornické oblasti Bergslagen, hlavně v krajích Småland a Västergötland) převrstvil starší malé rámové stavby. V tehdy švédském Finsku se nedochoval, ale v severním Rusku ho můžeme sledovat na ojedinělých stavbách (tzv. kletských) trojsrubových chrámů pod třemi strmými sedlovými střechami od Karélie a Velikého Novgorodu po střední Povolží (liší se jen předsíňovým předlodím/pronaos na západní straně). Je to jedinečný příklad v Evropě, kdy společnou tradici architektury využily jak západokřesťanské, tak východokřesťanské církve. Vzhled těchto dřevěných pravoslavných kostelů se podstatně lišil od byzantské centrální koncepce nejstarších zděných chrámů Ruska a vtiskl dalšímu vývoji podélné řazení prostorů.

Rovněž v Norsku existovala středověká tradice roubené architektury, svědčí o ní patrové obytné komory dochované z poloviny 13. století. Stopy po roubených kostelích té doby zůstaly pouze v legendách a skoupých písemných pramenech. Zachovaly se v tradici sálového typu kostelů (někde jen elementární formy architektury), podle Oly Storslettena hlavně v jihozápadní části země. Stejný konzervativismus pozorujeme i v pásmu jižního Švédska od norského pomezí až po Botnický záliv Baltského moře. Tato jihoskandinávská oblast je přerušena pouze hospodářsky rozvinutějším okolím města Oslo. Poreformační modernizace kostelů v Norsku, podobně jako ve Švédsku, se dotýkala mnohých oblastí s rozvíjející se výrobou, která do řídce obydlené lesní krajiny přitahovala zahraniční imigranty (zvláště horníky a hutníky – v Norsku Finy, ve Švédsku Finy i Valony aj.), kteří neměli vztah k domácím tradicím, takže ke švédskému území zvanému Bergslagen (od Närke a Värmlandu po jihovýchodní Härjedalen a východní Jämtland) je třeba z hlediska podoby dřevěných kostelů přiřadit jihovýchodní Norsko směrem k severu po jižní část kraje Trøndelag. Nahromadění obyvatel a potřeba větších kostelů vyvolala jednoduchou praxi jejich rozšiřování: stavbu uprostřed rozřezali, polovinu posunuli a do mezery kolmo vestavěli dvě nová křídla. Vznikl tak půdorys ve tvaru řeckého kříže, jaký tehdy šířili holandští stavitelé.

V severní polovině kontinentálního jádra Evropy, kde se stýká hrázděná a roubená konstrukce, nacházíme místy rámovou konstrukci s horizontálně kladenou fošnovou výplní (bolehus) nebo kombinace roubené či hrázděné stěny podpořené rámem apod. Jistě by se kombinace rámu a srubu projevily i v alpských zemích, kdyby tam dřevěné kostely přežily středověk a vytvořily vlastní tradici architektury. Dokládá nám to jen tradice lidového stavitelství v severozápadní části Švýcarska.

Západokřesťanské roubené kostely ve střední Evropě neustoupily chrámům zděným na územích ležících od sudetských pohoří a Západních Karpat na sever a severovýchod. Jejich stavitelé do 15. a 16. století většinou dodržovali půdorys čtvercové lodě a menšího pravoúhle ukončeného kněžiště s nižší střechou, ale už tehdy se místy budovaly i polygonální závěry kněžiště. Za rezidua starších tradic považujeme silnější prahové trámové věnce a slabší trámy ve stěnách nad nimi, někde dokonce celé stěny mírně vzhůru dostředivě sešikmené. Stavebními inovacemi byla nejméně zasažena oblast zahrnující torzovitý zbytek počtu dřevěných kostelů v severovýchodních Čechách, na severní Moravě, severním Slovensku a v českém i polském Horním Slezsku. Výrazně se odlišilo Malopolsko moderními inovacemi. Od konce 14. století tam městští tesaři na venkově zaváděli vaznicové krovy v šíři úzkého protáhlého kněžiště a nižší okapové stěny širší lodě nadkrývali pultovými stříškami pod koncem střechy hlavní. Chrámová loď se také postupně protahovala do obdélníkového tvaru. Novoty dále udržovali a šířili místní venkovští tesaři. V Mazovsku byly dřevěné kostely vzhledově přizpůsobovány podle vzoru kostelů zděných. Velkopolsko oplývá velkou inovační rozmanitostí architektury.

Reformace převrstvila celou protestantskou Evropu novými typy kostelů. Válečná Evropa od začátku 17. století řešila potřebu větší koncentrace věřících (soustředění vojsk a dělníků ve zbrojařské výrobě), a tedy větších kostelů. Z prvních pokusných vzorů v Nizozemí vykrystalizoval typ kostela s půdorysem řeckého kříže a šířil se do Dánska, Norska, Švédska (průmyslová oblast Bergslagen) a Finska. Teologická ideová kritika principu křížových kostelů pak vyvolala i jiná řešení centrální koncepce stavby (podélné osmiboké, kruhovitě mnohoboké, ve tvaru Y aj.). Bylo třeba vnitřní prostor upravit tak, aby věřící ze všech míst (i z bočních křídel) neztráceli vizuální kontakt s oltářem a tváří kazatele při výkladu biblických textů. Dalším znakem doby bylo zavádění tribun rozšiřováním běžné středověké západní empory kolem dalších stěn. Motiv trojstranných nebo čtyřstranných (někde i dvojpodlažních) tribun využili též v menších německých podélných hrázděných kostelích. Postupně mizel rozdíl mezi lodí a kněžištěm, kostel se stával modlitební halou. Stejný protestantský proud modlitebny vytvářel i ve Skandinávii, přecházel do Estonska a Lotyšska. Podobně působil proud kalvínský ze střední Evropy (jihostřední Německo, alpské země) do Litvy, severního Běloruska, maďarsko-slovenského pomezí, Sedmihradska a později do částečně českobratrských Čech a Moravy. V habsburské monarchii, Litvě a západním Bělorusku byl protestantismus od konce 17. století důsledně likvidován rekatolizací. Zcela zvláštním projevem protestantské tradice bylo přenášení reformační koncepce dispozice kostelů do katolických oblastí, v nichž protestanti po třicetileté válce jen postupně získávali omezenou toleranci (v Uhrách roku 1681, v Čechách a na Moravě roku 1781). Vznikaly chrámy výjimečné už proto, že sloužily pro rozsáhlá území a potřebovaly pojmout maximum věřících. Dochovaly se dva unikátní obrovské chrámy (tzv. mírové) v Dolním Slezsku, čtyři (tzv. artikulární) na severním Slovensku a jeden (ze sedmi postavených) na severovýchodní Moravě (tzv. toleranční; zde architektonické řešení zprostředkovali slovenští kazatelé až na konci 18. století). Jejich stavitelé našli poučení především ve Švédsku, kam se ze Slovenska vypravovali pro finanční výpomoc. Švédsko se v 17. století stalo politickým hegemonem protestantského světa.

Rekatolizace v reformovaných zemích architekturu 17. století barokizovala, i když se do řešení interiéru teprve dostávaly renesanční vzory. Znakem baroka se staly cibulovité střechy věží s lucernou, dvojvěžové fasády, římsy a řezbářské detaily (zvláště akantového listu), složité klenby a v 18. století stylová výmalba. Unifikační tendence obou stran konfesionálně rozdělené Evropy vytvářely dva proudy ve funkčním pojetí chrámové architektury. Protestanti používali také staré pozdně středověké kostely, které od katolíků reformací převzali. Současně evangelíci v katolických zemích (hlavně ve střední Evropě) pociťovali státem vynucované konfesijní omezení jako hluboké společenské pokoření, a jakmile se josefinskou tolerancí a dalšími úpravami zmírnily omezující podmínky, začali se vracet k tradičním dispozicím, do té doby charakteristickým jen pro katolíky. Tento proces protestantské sbory chápaly jako projev emancipace. Uskutečňoval se v 19. století, kdy výstavba dřevěných kostelů opouštěla staré tradice a vplouvala do široké škály profesionální autorské architektonické tvorby historizujících slohů a začátků individuální moderny.

Východokřesťanské dřevěné kostely vycházely z vyhraněné tradice byzantských zděných chrámů. Můžeme rozlišit dvě základní linie tradování: ruskou centrálně cítěnou a balkánsko-karpatskou s podélnou koncepcí trojdílného členění (předlodí/pronaos, loď/naos a kněžiště/altar). Ruská linie převzala za základ stavby roubenou konstrukci mohutné věže, užívanou v palisádových opevněních vojenských táborů a měst proti nájezdům tatarských vojsk (pravoslavný národ žil až do novověku v neustálém ohrožení, obklíčený na omezeném území). K věži se připojovalo malé kněžiště na východní straně a na západní straně rozsáhlá předsíň (s liturgickou funkcí předlodí), která v rozsáhlých farních obvodech severu sloužila k přespávání, rodovému hodování, zvláště pohřebnímu, a k projednávání obecních záležitostí včetně soudních; dostala název jídelna (trapeznaja/трапезная). Světský charakter předsíně vyjadřovala architektura nízkou střechou s nepatrným spádem, stejným jako na obytných domech. Souběžně v severoruských oblastech doznívala tradice srubů pod strmými střechami, společná se švédskými kraji.

Linie balkánsko-karpatská byla ovlivněna omezením, které způsobila osmanská okupace a na severu až do poloviny 18. století tatarsko-osmanské nájezdy ze severního Černomoří. Vnější vzhled museli stavitelé kostela přizpůsobit ostatním vesnickým stavbám bez věže a zvonu. Byly jednosrubové nebo dvojsrubové s užším kněžištěm, ale uvnitř příčkou a ikonostasem členěné do tří prostorů. Donedávna takové kostely existovaly v Srbsku, dodnes mnohé ještě stojí v rumunském Banátu, Valašsku a Moldavsku včetně Bukoviny (i její ukrajinské části) a dnešní republiky Moldova. Rumunské Moldavsko s množstvím klášterů tolerovaných Osmany charakterizují malé věžičky (zvonice) na předsíni dřevěných kostelů, připojené k jižní straně předlodí. Přechodným pásmem je Sedmihradsko a rumunské kraje na západ a severozápad od něho (včetně oblasti Maramureş, původně zabírající i východní polovinu nynějšího ukrajinského Zakarpatí). Tam zůstal archaický model dvojsrubového trojdílného půdorysu a nad předlodím vztyčovali štíhlou věž podle vzorů zděných gotických staveb sedmihradských měst. Stavění věže záviselo na stupni tolerance místní osmanské správy, která po vídeňské porážce roku 1683 pomalu a postupně opouštěla své mocenské pozice v Uhrách.

Linie ruská přijala mnoho rozmanitých inovačních změn v důsledku Nikonovy ideologické reformy (1654–1656). Na severu země se pravoslavné církvi nepodařilo popřít architekturu jediné věže lodě s osmibokou jehlanovou střechou a velkou jídelnou pod ní. Pravoslavný moskevský patriarcha Nikon zakazoval jídelny jako světský prvek chrámu a prosazoval půdorys řeckého kříže a číselné symboly v počtu věží s cibulemi: svatou Trojici, Krista a čtyři evangelisty nebo dvanáct apoštolů apod. Nové varianty vznikaly z regionálního hlediska zcela náhodně a s určitým zpožděním; většinou se týkaly malých věžiček kolem hlavní věže s kupolovou klenbou uvnitř a vně, stojících na vysokém hranolovitém bloku lodě. Ve středním a jižním Rusku se stavěly také chrámy s půdorysem řeckého kříže s krátkými rameny a stupňovitou gradací vzhůru k vrcholové cibuli. Předlodí v Rusku (na rozdíl od Karpat a Balkánu) postupně ztrácelo segregační funkci pro ženy, spojovalo se s lodí a světská funkce jídelny se omezila jen zřídka. Když se uvolnil architektonický kánon, mezi inovacemi se objevovaly i prvky ze západokřesťanského zahraničí, hlavně na začátku 18. století s orientací carského dvora na Prusko. Ve městech se prosazovaly prvky klasicismu na fasádách kostelů a stupňovitě členěných vysokých zvonicových věží, které se připojovaly k západní stěně předlodí, nad lodí vznikala polokulovitá střecha nad kupolovitou klenbou symbolizující nebe a Krista-Světovládce přijímajícího modlitby věřících a poskytujícího jim svoji milost. Tyto prvky místy pronikly do jižního Finska. Pro ně byl Petrohrad určitým inovačním centrem, což se plně projevilo v 19. století, kdy Finsko patřilo Rusku celé.

Obě linie geneze architektury východokřesťanských dřevěných kostelů se setkávaly kolem hřebene Karpat a dnešního slovensko-polsko-ukrajinského rozmezí. Na severu v Haliči dominovaly trojsrubové kostely se střední věží nebo trojice mnohostupňových věžových srubů se středním nejvyšším. Tyto formy překročily pohoří k jihu (původně až k Mukačevu). Odtamtud se šířila koncepce dvojsrubová s hřebenovou střechou a věží nad předlodím. Ta postupně získala převahu rovněž v okolí slovenského Vihorlatu.

Za jeden z důsledků Nikonovy reformy považujeme i podélné řazení tří věžových srubů se středním nejvyšším. Rozšířilo se hlavně na Ukrajině. V levobřeží Dněpru ční jejich štíhlé vysoké věže (někde tři nebo pět pohromadě se střední nejvyšší, chrám v Novomoskovsku vytvořil devítivěží), v pravobřeží Dněpru až po Karpaty je jejich architektura nižší a kompaktnější. Křížové půdorysy s jednou středovou věží se dochovaly na pravobřeží Dněstru na severovýchodní straně karpatského oblouku. Celé pravobřeží Dněpru až do 70. let 18. století patřilo Polsku, posléze jeho haličská část Rakousku. Rozpory politických zájmů mezi kyjevskou a moskevskou metropolií vedly k hledání možností získat církevní autonomii pro západní Ukrajinu a Bělorusko zřízením samostatného patriarchátu ve Lvově. Výsledkem byl vznik nové církve uniatské (zvané také řeckokatolická, byzantskokatolická nebo i orientálněkatolická), která si zachovala východní liturgii a podléhala římskému papeži. Ovlivnilo to architekturu dřevěných kostelů v Bělorusku, severozápadní Ukrajině, později v Zakarpatí, severozápadním Rumunsku a na slovensko-polském pomezí. Uniatská církev podle římskokatolického vzoru prosazovala vysokou západní věž u trojsrubových kostelů. V nejzápadnějším výběžku východního křesťanství se tím podstatně změnila silueta kostela. Byla popřena dominance lodě jako jeho nejvyšší části symetrického obrysu a místo ní unijní architektura zdůraznila západní věž. Tím se vytratila kristologická symbolika lodě. Když se v 19. století v ruském záboru Běloruska a východního Polska obnovovalo pravoslaví, nové kostely se stavěly také s nejvyšší západní věží. Ta však byla zcela jiná a pocházela z tradice tzv. novomoskevského stylu iniciovaného důsledky západoevropské orientace Petra I. Politická a kulturní spolupráce carského dvora s Pruskem otevřela cestu na východ klasicistní architektuře.

Z velkého počtu dřevěných synagog se v Evropě nedochovala žádná. Antisemitská ideologie způsobila jejich systematické vypalování ve všech zemích obsazených německou armádou za 2. světové války. Většina stála na území dnešního Polska, Litvy, západního Běloruska a Ukrajiny. Byly to modlitebny s velkým bohoslužebným prostorem a patrovou vstupní částí. Její horní podlaží sloužilo pro účast žen na bohoslužbě, u větších staveb byl tento horní prostor rozšířen i na boční stěny. Vždy však byl znemožněn vizuální kontakt obou pohlaví. Architektura synagog v 18. století dospěla na vysokou úroveň. Jejich velké stavby se skvěly reprezentačním vnějším schodištěm, bohatými střešními variantami vycházejícími z vysoké valby a složitými prolamovanými klenbami uvnitř. Po přičlenění Haliče k Rakousku se tam zhoršilo postavení židovského obyvatelstva a mnohé rodiny odešly do Uher (na Slovensko a dále do Maďarska). Několik dřevěných synagog ze severního Slovenska bylo zdokumentováno, protože zanikly až po válce.

Mešity se v Evropě vyskytují převážně na Balkáně, kde se v době osmanské okupace usadilo muslimské obyvatelstvo a kde někteří křesťané konvertovali k islámu. Proto se i dřevěné mešity a minarety do nedávné doby zachovaly v Bosně, Černé Hoře, Kosovu a výjimečně také v jihovýchodním Rumunsku. Byly to stavby od miniaturních po velké pro množství věřících. Měly čtvercový půdorys s jehlanovou střechou a podobnou strukturu vnitřního členění jako synagogy. Zajímavý kompromis mezi islámem a judaismem představují mešity příslušníků sekty karaimů. Toto tatarské obyvatelstvo ze středního Povolží bylo na počátku 15. století přesídleno na pomezí Polska, Litvy a Běloruska. Dvě z jejich dřevěných mešit se dochovaly v severovýchodním Polsku, jedna i v Litvě.

Druhá část oddílu čtenáře orientuje v proměnách vnitřního zařízení dřevěných kostelů, v symbolice nástěnných maleb a východokřesťanského ikonostasu. Svoji úlohu v řešení celého liturgického prostředí plnil farář jako nositel teologických znalostí, a to jak lidových představ, tak oficiálních dogmat příslušných církví. Někteří vzdělaní faráři vytvářeli důmyslné ikonologické programy pro výmalbu kostelů, tvorbu oltářů a někteří umožňovali uskutečnění po staletí tradované vůle svých farníků. Autoři maleb (a v římskokatolických chrámech i soch) většinou pracovali také ve zděných kostelích a jejich tvorba byla závislá na slohových vzorech. Úroveň poučení mistrů byla velmi rozmanitá. Zakázku obvykle přebíral hlavní mistr a z místního prostředí dostával pomocníky, kteří již měli nějakou zkušenost s nástěnnou malbou. Sami se na takové práci učili a případně ji později v méně náročných prostředích samostatně realizovali. Používaly se nákresy kopírované a zvětšované na stěně a šablony, které mistr chránil před zneužitím konkurencí.

Ze středověku přežívaly místy též předkřesťanské představy o funkcích chrámu, znázorňovaly se symboly kosmologické nebo i mytologické. Severní strana byla považována za nejohroženější působením démonů zvenčí, proto zůstala vyhrazena ženám, což jim mělo vnucovat představu nositelek prvotního hříchu apod. Východní část vyzařovala duchovní sílu a západní vchod bylo třeba posílit symboly odstrašujícími vniknutí ďábelských bytostí. V průběhu dějin lze sledovat postup od abstraktně chápaných symbolů ke konkrétnosti epických výjevů. Ústřední námětový okruh v kněžišti vychází z Kristova života. Směřuje k nejčastějšímu znázorňování jeho Ukřižování na východních stěnách a na sponovém trámu ve vítězném oblouku. Postupně se dostávají do pozadí náměty Narození Ježíše, Vzkříšení, Proměnění Páně aj. Byzantské ikony Bohorodičky typu Hodegetria (umístěné na severní straně carských dveří ikonostasu) se staly předobrazem gotických znázornění Panny Marie s Ježíškem na ruce a tento námět se rozvíjel do mnoha podob zvláště v římskokatolických oblastech. Z románsko-gotických tradic Anglie a později francouzské gotické malby se odvíjelo znázorňování námětů v kruhových medailonech kostelů skandinávských. Ve střední a jihovýchodní Evropě převažovaly vlivy ze severovýchodní Itálie, které pozdně byzantský základ obohatily raně renesančními prvky období quattrocenta. Poznamenaly jak byzantskou tradici v oblastech východního křesťanství, tak některé západokřesťanské oblasti ve východních Alpách a v Karpatech. Italská renesance nejvíce zapůsobila na katolickou střední Evropu v 16. a 17. století. Poskytla předlohy (malířské i grafické z rozvíjejícího se knihtisku) kompoziční i tvarové a vnášela do nich dobový barevný kolorit. Z jednotlivých scén a jejich cyklů, původně oddělených pouze liniemi, se v 17. a 18. století užívalo komponování celých stěn v bohatém rámování a iluzivní malbě renesanční architektury. Zvláštní význam měl motiv Posledního soudu (ve východním i západním křesťanství) umísťovaný na západní straně chrámu. Tam často naturalisticky namalované scény pekelného mučení nabádaly věřící vycházející z domu Božího do hříšného světa, aby se vystříhali ďábelských pokušení. V luteránské církvi (zvláště v severní Evropě) se tento námět dostával do souvislosti s genetickým protipólem Prvotního hříchu Adama a Evy, umístěným ve východní části klenby. V chrámech kalvínské církve, v synagogách a mešitách se nástěnné malby nenacházejí.

Zdálo by se, že východokřesťanská tradice pokrývala nejrozsáhlejší území dřevěnými kostely jedné koncepce architektury. Ale vlastním reformním rozvrstvením a převrstvováním jinokulturními proudy se na některých územích vytvářela pestrá mozaika rozmanitých stavebních forem. Navíc mezi křesťanskými kostely v mnohých venkovských městečkách stávaly také synagogy a mešity, stavby dřevěné i zděné. Stejně jako v západokřesťanském světě se i tam staré tradice rozmělňovaly a pouze některé jejich prvky se dostávaly do nových souvislostí autorské architektonické tvorby nové doby. Dřevo jako stavební materiál neztratilo na svém významu ani ve 20. století. Zejména v severní a východní Evropě ho využívalo mnoho architektů a díky novým technickým metodám trámových spojů vytvářeli esteticky hodnotná díla v rozsahu individuálních koncepcí. V 19. století navázali na tradiční formy a ve 20. století je přiváděli k vertikální monumentalitě prostorové volnosti, prosvětlení soustředěného na hlavní symbol dominantní východní strany. Vznikal tak prostor převážně odmysticizovaný, umožňující individuální soustředění člověka na řešení vlastních životních problémů bez bariér mezi společenským rozvrstvením a někdy i mezi duchovnem a světskostí.

Třetí část oddílu popisuje úkoly stavitele. Velký význam měly přírodní podmínky poskytující rozmanitou druhovou skladbu dřeva. Jeho kvalita ovlivnila způsoby tesařského zpracování, konstrukci spojů, odolnost proti klimatických vlivům či biologickým škůdcům a tím i trvanlivost kostelů. V některých středo- a jihoevropských prostředích byly častější opravy a přestavby. Na severu, ve Skandinávii, měli dřevo husté, pryskyřičné, snadno opracovatelné a s podstatně delší životností. Dokládají to norské sloupové kostely z 11.–13. století. V jihokarpatských a balkánských krajích používali převážně tvrdý a těžký dub, ze kterého tesali vylehčené vysoké a úzké, spíše fošnovité trámy, z nichž dokázali sroubit stěny kostela. Pouze dolní prahový věnec býval z plného kmene značné síly. V severních Karpetech nejvíce používali silné jedle a modříny, jejichž trvanlivost byla rovněž značná (běžně existují od 15. století). Borovice v polských rovinách stejně jako na severu kontinentu poskytovala kvalitní materiál, ale trámy z ní měly poměrně malý profil a při jednoduchých nárožních spojích bez přesahů častěji hrozila destrukce stěn. Proto je většinou svírali stěnovými kleštinami, tedy dvěma svislými trámy z obou stran stěny k sobě šroubovanými. Na severu Skandinávie rostly jen nízké stromy s krátkým dřevem, takže bylo třeba stěny prodlužovat. Kromě nepříliš pevného podélného přeplátování se v severním Švédsku a Finsku používala konstrukce nastavování stěn pomocí roubených pilířů, do kterých stěnové díly vrubovali. Stavební dřevo se od středověku také dopravovalo na velké vzdálenosti plavením po řekách a převážením na lodích po moři (např. z Norska na Island). Tím byl dán směr obchodu, obvykle z hor do nížin, například po Dněpru až do ukrajinského Černomoří, karpatskými řekami do dolních povodí Dunaje a Tisy, po Odře a Labi do Slezska, Braniborska a Dolního Saska, takže v nížinách, kde ve středověku vytěžili vhodné dubové porosty, později používali jedlové a smrkové dřevo dopravené z hor. Při změně materiálu obvykle neměnili tradované konstrukce – nárožní přesahy, původně užívané při stavění z dubu, javoru nebo (snad náhražkového) všude rostoucího a příliš štěpného buku, používali i na stavbách ze smrku, modřínu a jedle.

Ze západní Evropy je známá tradice záměrného pěstování dubu s úpravou růstu jeho větví do rovnoměrně křivých tvarů pro použití v konstrukcích se zakřivenými sloupy nebo na nárožní vzpěry hrázděných stěn. Ani tesařské nářadí nebylo v celé Evropě stejné. Zdá se, že ve středověku byla nepatrná druhová variabilita seker vhodných pro různé práce. V některých zemích tesaři pracovali až donedávna jen s malou sekerou bradaticí. Vystačili s tím u staveb sloupových a hrázděných, ve Skandinávii však s ní tesali i trámy pro roubené stavby. Střední Evropa vyniká těžkou plochou sekerou širočinou s vyhnutým okem pro topůrko, která je vhodnější pro tesání silných kmenů. Tesařské řemeslo spělo k přesnosti tesání rovných ploch na všech čtyřech stranách kmene. To bylo omezené sílou trámu, takže u staveb z tenkého materiálu se tesaly jen styčné plochy (někde ani ty ne) a stěny se obkládaly deskami. Takové úpravy se stávaly pravidlem u všech roubených kostelů Evropy postupně od poloviny 18. století. Mělo to rovněž estetické příčiny ve snaze přizpůsobit vzhled dřevěného kostela chrámům zděným.

Podobně jako tomu bylo u malířů, i tesařští mistři měli různé znalosti a zkušenosti. Většinou se školili prací pro privilegované vrstvy: na hradech, zámcích, chrámech a klášterech. Na zděných stavbách prováděli jen krovy, pavlače, případně vnitřní vybavení. V prostředí budování venkovského dřevěného kostela dostali k dispozici místní stavitelské pomocníky. Ti obvykle stavěli ze dřeva rolnické usedlosti, ale jejich způsob řešení například trámových spojů byl jednodušší než výkony profesionálních městských tesařů. Zvláštností bylo sloupové nebo hrázděné stavitelství na mořských pobřežích. Tam v praxi tesařských mistrů dominovalo stavitelství lodí, které poskytovalo tesařům poučení a zkušenosti. Nejvýrazněji to můžeme sledovat v Norsku v konstrukcích sloupových a stožárových kostelů. Rovněž ve švédském vnitrozemí veškeré inovace jednoduchého způsobu budování středověkých roubených vesnických kostelů pocházely od mistrů z loděnic. Po válkách Švédů na kontinentě zřídili hlavní loděnice válečné flotily ve středu západofinského pobřeží Botnického zálivu. V tamějším prostředí se od přelomu 17. a 18. století vyškolila většina nejvýznamnějších stavitelů švédských a finských dřevěných kostelů.

Druhý oddíl knihy se zabývá dřevěnými zvonicemi. V našem pojetí zvonice představují specifický druh staveb, které slouží pouze nebo především pro umístění zvonů a manipulaci s nimi (zvonění), a přitom jsou situovány samostatně a nejsou stavební součástí kostela. Vždy však stojí v jeho blízkosti nebo alespoň ve funkční souvislosti s ním. Případy, kdy by se stavba charakteru a dimenzí typických pro zvonici nacházela ve vsi, kde současně není kostel, se až na výjimky nevyskytují (toto pravidlo významněji narušuje jen situace v nizozemském Frísku). Absence kostela je naopak charakteristická pro obecní (či hřbitovní) zvonice a – obvykle drobné – obecní zvoničky, rozšířené v řadě evropských zemí.

Zvonice jsou svébytným stavebním druhem, stavbami v podstatě technickými, které se nacházejí na rozmezí sakrálních a profánních funkcí, nicméně nejdůležitější roli měly vždy ty funkcé, které souvisí s kostelem, tedy jednak ohlašování bohoslužeb a dalších církevních záležitostí, jednak případná ochrana kostelního areálu (reálná či alespoň symbolická), kdy zvonice mohla sloužit jako obranná věž nebo zároveň jako brána, hlavně však jako pozorovatelna. V civilním životě měla zvonice význam především jako zdroj zvukového znamení informačního (čas) nebo varujícího (oheň, nepřátelský vpád). Směšovat pojem “zvonice” s kostelními věžemi, které jsou přímou stavební součástí kostela, není vhodné. Funkce zvonice byla totiž již jejím odděleným situováním širší (obranná věž, brána) než funkce kostelní věže, ať už tato vznikla současně s kostelem, nebo k němu byla přistavěna později. Zvonice se navíc od kostelních věží často odlišují nejen hmotově-architektonicky, ale též konstrukčně. Vyskytují se ovšem případy, kdy je stavba typického charakteru a zejména proporcí zvonice přistavěna ke kostelu, nejčastěji k jeho hlavnímu průčelí. Mluvíme pak o “přistavěných” zvonicích. Pro získání uceleného přehledu a souvislostí je v knize věnována pozornost i dřevěným či hrázděným zvonicím a věžím přistavěným ke zděným nebo hrázděným kostelům, stejně jako samostatně stojícím zvonicím polodřevěným a zděným, pokud jsou pro venkov určitého regionu charakteristické.

Oblast nynějšího výskytu dřevěných zvonic v Evropě není totožná s oblastí rozšíření dřevěných kostelů, ale zasahuje i regiony, kde již dřevěné kostely úplně vymizely, případně kde byly v menšině už ve středověku. Na druhé straně se dřevěné zvonice nevyskytují v celé řadě regionů typických i v současné době výskytem dřevěných kostelů. Pro některé oblasti jsou charakteristické dřevěné kostely nedoprovázené ani zvonicemi, ani věžemi. Jinde se zase upřednostňovala výstavba dřevěných kostelních věží (v kombinaci s dřevěnou, hrázděnou nebo i zděnou konstrukcí vlastního kostela) a se samostatně stojícími zvonicemi se zde nesetkáváme buď vůbec, nebo jen výjimečně a spíše o charakteru provizoria.

Úvodní část oddílu se zabývá typologií konstrukce zvonic a vzájemným vztahem konstrukce, tektoniky a architektury. Konstrukce zvonice musí unést nejen prosté zatížení vlastní stavbou a hmotností zvonů, ale i dynamické namáhání, které vzniká při jejich rozhoupání (v Rusku, kde se zvoní jen pohybem srdce, tento aspekt odpadal). Konstrukce typické dřevěné zvonice má proto dvě více či méně samostatné složky: “stavební”, tvořící hmotu a obal stavby, a “zvononosnou”, nesoucí zvony. Škála konstrukčního řešení evropských dřevěných zvonic je neobyčejně složitá, lze ji však rozdělit do několika základních typů (s množstvím dílčích variant). Prvním je vzpěradlová konstrukce se sloupy v jedné řadě, které jsou podpírány (vzpírány) systémy šikmých vzpěr. Pouze tento typ konstrukce plně odpovídá potřebám zvonice. Druhým typem je konstrukce štenýřová, jejímž základem je čtveřice rohových sloupů (případně s dalšími sloupy středovými), navzájem zavětrovanými. Předpokládá se, že štenýřové zvonice se vyvinuly z dřevěných štenýřových věží obranného charakteru, což se (například v Malopolsku a Východní Haliči) odráží v přetrvání přesahujícího nejvyššího patra s podsebitím. Štenýřová konstrukce umožňuje stavbu velmi vysokých věží a zvonic, které pak mohou plnit i roli pozorovatelny. Ze statického hlediska však tento typ konstrukce poněkud hůře odolává dynamickému namáhání při zvonění. Existují samozřejmě i zvonice štenýřovo-vzpěradlové konstrukce, kdy jsou oba typy konstrukce použity na jediné stavbě současně a staticky spolupůsobí. V případě hranolových zvonic s vloženou vzpěradlovou konstrukcí jsou obě části konstrukce naopak odděleny. Na Ukrajině, v Bělorusku a východním Polsku jsou charakteristické zvonice s roubeným přízemím a rámovým patrem. V Rusku se vyskytují pouze zvonice roubené, které se vyvinuly z roubených obranných věží. Dosahují mimořádné výšky, což bylo umožněno především díky tomu, že se zvony při zvonění nerozhoupávají, a na stavební konstrukci tedy nepůsobí dynamické síly.

Konstrukce dřevěných zvonic sice významně předurčovala jejich architekturu, ve výsledku však šlo spíše o otázku volby. Architektonické ztvárnění konstrukci mohlo, ale také nemuselo respektovat. U většiny zvonic při vnějším pohledu nepoznáme, jak je konstrukčně řešena. Zvonice, které se zvenčí zdají být stejné či velmi podobné, mohou mít ve skutečnosti zcela rozdílnou vnitřní zvononosnou konstrukci. Důsledně tektonickou architekturu, plně vyjadřující konstrukční řešení, mají jen šestiboké vzpěradlové zvonice, ať již s otevřeným zvonovým patrem (v Čechách) nebo nebedněné (v jihovýchodním Švédsku). Tento typ zvonic také představuje evropský vrchol vývoje dřevěných zvonic jako typologicky a architektonicky svébytných staveb.

I největší a nejvyšší zvonice mohou nést jen omezený počet zvonů, které by stejně dobře unesla malá a nízká zvonová stolice. Výhodou vyšší stavby je z čistě utilitárního hlediska pouze vyvýšení místa, z něhož se zvuk zvonů šíří, a tedy i jeho větší dosah.

Vývoj zvonic ovšem nebyl v žádném případě podmíněn pouhou “utilitární” funkcí. Mimo jiné proto, že šlo vždy o součást areálu kostela, vstupovaly do hry aspekty církevní symboliky, ale též reprezentace, prestiže a v neposlední řadě i obrany (včetně funkce pozorovatelny). Značnou roli měla také regionální architektonická tradice.

Sestavení vývoje zvonic jak v evropském rámci, tak v jednotlivých regionech dosud naráží na jejich nedostatečné poznání. Tato kniha je prvním pokusem o podrobné představení zvonic ve všech částech Evropy, který je však limitován tím, že většina zvonic dosud není zaměřena, natož dendrochronologicky datována. Navíc jsme omezeni faktem, že převážná část dnes existujících zvonic pochází z výsledné fáze jejich vývoje, především ze 16.–19. století, přičemž nejpozději od 19. století byly dřevěné zvonice ústupovým stavebním druhem, čím dál častěji nahrazovaným zděnými stavbami, zvláště kostelními věžemi. Tento proces nebyl ve všech zemích stejně intenzivní. Zatímco například ve Švédsku, Polsku či na Ukrajině přetrvalo dodnes velké množství dřevěných zvonic, v Anglii zůstaly již jen poslední doklady, ovšem mimořádné úrovně i stáří, dokazující, že i zde musela být v minulosti stavba zvonic mnohem rozšířenější. Ke vzniku zvonic jako stavebního typu došlo nejpozději ve 14.–15. století, ale pro toto období získáme autentických pramenů jen velmi málo. Na tapiserii z kostela v lokalitě Skog ve Švédsku (Hälsingland), vzniklé ve 12. století, je poměrně výstižně, ač schematicky zachycena dřevěná zvonice nejspíš sloupové konstrukce. Není tedy pochyb, že ve 12. století byla dřevěná zvonice ve Švédsku dobře známým stavebním druhem. Již z konce 12. století či z počátku 13. století pochází štenýřový hranol dodnes stojící zvonice v anglické vsi Brookland (Kent), ze 13. století v Pembridge (Herefordshire) a v 14. a 15. století má původ velká část dosud existujících anglických dřevěných zvonic včetně zvonic přistavěných. Velkou nadějí je dendrochronologické datování, které může přinést nečekané objevy. Například stáří zvonice v dolnosaském městě Dorfmark se takto podařilo posunout z roku 1751 do roku 1518 a přistavěnou zvonici v Meinerdingen z doby kolem roku 1500 do roku 1383.

Nejvíce místa je vyhrazeno pro představení pokud možno všech typů a hlavních variant zvonic v jednotlivých historických regionech Evropy. Na západě je svébytnou oblastí výskytu dřevěných zvonic Anglie se severofrancouzskými regiony Champagne a Normandie. Zvonic se zde zachovalo poměrně málo, patří však k nejstarším. Samostatnou oblast tvoří Frísko. Pro střední Frísko na území nynějšího Nizozemí jsou charakteristické jak malé otevřené dřevěné zvonice štenýřové, vzpěradlové i kozové (bez středních sloupů) konstrukce, tak pozoruhodné cihlové zvonice, jejichž jádro výskytu leží ve východním Frísku v rámci nynějšího Dolního Saska v Německu. Jde o jedinou oblast v Evropě, kde zděné zvonice v podstatě kopírují konstrukční princip vzpěradlových dřevěných zvonic. Severozápadní Německo (Dolní Sasko, Šlesvisko-Holštýnsko) představuje další samostatný region, zahrnující i sousední Dánsko. Převažují zde velké čtyřboké zvonice se sbíhavými stěnami, ale najdeme zde též pozoruhodné otevřené zvonice vzpěradlové. K této oblasti patří i ostrov Bornholm se zděnými nebo polozděnými zvonicemi. V severovýchodním Německu (Meklenbursko, Přední Pomořany, Braniborsko) a v nynějším severozápadním Polsku (Zadní Pomořany) i dále na východ se kromě menších otevřených vzpěradlových zvonic vyskytují téměř výhradně mohutné přistavěné čtyřboké dřevěné věže a zvonice, které ve Východním Prusku dosahují extrémně vertikálních proporcí. Dřevěné zvonice se objevují (jen v malé míře a na malém území) také ve středním Německu (pohoří Harz na pomezí Durynska, Saska-Anhaltska a Dolního Saska). Další velkou oblastí je historické Polsko, které lze rozdělit do několika historických regionálních okruhů (Velkopolsko, Kujavy, Mazovsko, Malopolsko) a v nejvýchodnějších částech (Podlesí) již souvisí s Litvou a Běloruskem. Převažují zde poměrně prosté hranolové zvonice střední velikosti, pouze v Malopolsku najdeme velké čtyřboké zvonice s přesahujícím zvonovým patrem a obvykle i sbíhavými stěnami. Velmi bohatou zemí je Litva, kde zvonice dosahují značné typologické variability.

Ve Skandinávii je nejdůležitější zemí Švédsko, jehož vliv odráží rovněž Finsko, nikoli však Norsko, kde se zvonice jednak téměř nevyskytují, jednak mají zcela odlišný, spíše utilitární charakter a roubenou konstrukci. Švédské zvonice lze rozdělit do několika základních skupin. Nejarchaičtější jsou zvonice sloupové, vykazující stejný genetický původ jako skandinávské sloupové a stožárové kostely. Novodobou aplikací sloupového základu se v 17. a 18. století vyvinul specifický typ tzv. jämtlandských barokních zvonic, u nichž dokonce většinou známe i autory. V jihovýchodním Švédsku naopak dominují otevřené vzpěradlové zvonice neobyčejné výšky, jejichž středověký výraz často podtrhují strmé střechy. V jihozápadním Švédsku také převažují zvonice vzpěradlové konstrukce, ale obvykle menší a většinou zevně opláštěné. Severní Švédsko se vyvíjelo společně s Finskem. Ačkoli i ve Finsku existují zvonice vzpěradlové konstrukce, od 17. století byl vývoj zcela podřízen vzorům zděné slohové architektury. Charakteristickým typem se stala stupňovitá zvonice s užším patrem se zvýrazněnými dřevěnými arkádami, byť často jen slepými. Obě části střechy nabyly barokních tvarů. Vliv slohové architektury pak vedl k osmiboké hmotě nejprve zvonového patra a posléze celé stavby. Nikde jinde v Evropě nebyl celkový architektonický výraz dřevěných zvonic tak výrazně zbarokizován. V 19. století byla ve Finsku postavena řada zvonic s bohatým klasicistním či historizujícím dřevěným dekorem fasád.

Slezsko, ležící nyní převážně na území Polska, charakterizují především přistavěné dřevěné věže a zvonice, ale najdeme zde i poslední příklady samostatně stojících zvonic, které v minulosti bývaly mnohem početnější. Svébytnou oblast z hlediska výskytu zvonic představují Čechy. Spolu se švédským Upplandem jde o region, v němž se dochovalo mnohem více dřevěných zvonic než dřevěných kostelů. Čechy charakterizuje velká typologická bohatost a zvonice zde dosáhly jednoho z vývojových vrcholů. Na sousední Moravě se naopak dřevěné zvonice nevyskytují a rovněž v minulosti zde nebyly typické, vzácně tu však najdeme renesanční atikové zděné zvonice. Velmi významné oblasti dřevěných zvonic nalezneme na území historických Uher. První představuje jih středního Slovenska s přesahem na maďarskou stranu. Zvonice jsou zde poměrně velké, se stupňovitou hmotou. Další oblastí je severovýchodní maďarské horní Potisí (s přesahy na nynější rumunské a zejména ukrajinské zakarpatské území) a národnostně maďarské části rumunského Sedmihradska. Zde se zvonice vyvinuly ve výrazný regionální typ. Mají štenýřovou konstrukci, stupňovitou hmotu a většinou značnou výšku a extrémní vertikalitu. Charakteristickým prvkem (společným s tamními, především rumunskými východokřesťanskými kostely) je strmá střecha s nárožními věžičkami.

Dalším samostatným regionem je východní Halič (Červená Rus) na pomezí západní Ukrajiny a Polska. Podobně jako v Malopolsku jsou zde charakteristické velké a vysoké čtyřboké zvonice se sbíhavými stěnami a přesahujícími zvonovými patry, často výrazně obranného charakteru. Některé byly druhotně doplněny barokními nástavbami, což ještě zvyšuje jejich architektonickou atraktivitu. Typické jsou i vysoké hranolové zvonice bez přesahujícího zvonového patra a čtyřboké zvonice stupňovité. V přilehlé horské oblasti středních Karpat, po obou stranách hřebene, převažují zvonice ovlivněné mladšími formami řeckokatolické chrámové architektury, což se projevuje nejen v jejich tvarové bohatosti s důrazem na pyramidální zužování hmoty směrem vzhůru, ale také oblibou osmibokých tvarů horních částí stavby. Přízemí je téměř vždy roubené. Na severní straně Karpat vznikl i pozoruhodný typ stupňovité zvonice s roubeným přízemím a štenýřovou horní částí s přesahujícím zvonovým patrem a zasahuje sem též ukrajinský typ velkých zvonic s roubeným jádrem obklopeným několikapodlažními otevřenými ochozy. Zvonice typické pro ukrajinské Karpaty pokračují dále směrem do Bukoviny a Moldavska, jejich proporce se stávají horizontálnějšími, tvary se zjednodušují, zplošťují a výrazně dominují zvonice osmiboké hmoty. V Moldavsku vznikl jako důsledek osmanských omezení výstavby kostelních věží i specifický typ zvonic nad předsíněmi. Volyň, Podolí a střední a severní Ukrajina představují z hlediska zvonic rovněž velmi zajímavé oblasti, i když mnoho zvonic v průběhu 20. století zaniklo. Převažují zvonice s roubeným přízemím a stupňovitou hmotou. Podobně jako v Bělorusku se zde v 19. století uplatnil typ tzv. novomoskevských zvonic a věží značné výšky, stupňovité hmoty, s klasicistním nebo historizujícím tvaroslovím.

Zcela svébytnou oblastí je pravoslavné Rusko, které charakterizují velmi vysoké a štíhlé zvonice s roubenou konstrukcí a zčásti nebo úplně osmibokou hmotou. Od 18. století se zvonice často přistavovaly před průčelí kostela a tento rys je typický i pro nejmladší přistavěné zvonice a věže v novomoskevském stylu. Ve středním Rusku byly dřevěné zvonice téměř vytlačeny zvonicemi zděnými (většinou stejně hmotově řešenými). Dochované dřevěné zvonice najdeme především v severním Rusku (zejména Archangeľská oblast a Karélie), ale také zde v průběhu 20. století většina staveb zanikla.

Tento regionální přehled ukazuje, že dřevěné zvonice jsou charakteristické pro převážnou část severní poloviny Evropy, zahrnující jak oblasti tradičně katolické, tak reformační, ale rovněž východokřesťanské. Je zřejmé, že v různých částech Evropy, kde bylo dostupné kvalitní stavební dřevo, se dřevěné zvonice vyvinuly a vyvíjely nezávisle, jako nejpřirozenější řešení konkrétních funkčních potřeb. Volbu dřevěné konstrukce přitom nelze chápat jako úsporné či nouzové řešení, neboť dřevo je díky své pružnosti pro potřeby konstrukce zvonice dokonce výhodnější než zdivo. Při pravidelné údržbě vykazují dřevěné stavby srovnatelnou životnost se zděnými. Není proto náhodné, že dřevěné zvonice doprovázejí i mnoho kostelů zděných. Někde zvonice zůstaly pouhými utilitárními objekty, v jiných oblastech získaly postavení významově a architektonicky plnohodnotných staveb, souřadných s kostelem. V každém případě si zvonice jako svébytný typologický druh zaslouží další pozornost, která umožní poznat a pochopit je v nejširších souvislostech.

Dřevo je materiál velmi zranitelný. Dřevěných kostelů a zvonic ubývalo nejen přirozenou cestou jejich náhrady chrámy zděnými s delší životností, ale také častými požáry, což bohužel pokračuje i v současnosti, kdy se občas setkáváme i se záměrným ničením z nedostatku pochopení hodnot, jaké se v těchto památkách skrývají. V závěrečné části knihy jsou jako příklad uvedeny ztráty z posledního období na území Polska či západní Ukrajiny, ovšem největší objem ztrát charakterizuje Rusko.

Kostelní prostor vymezený dřevěnými stěnami obvykle podvědomě obrací naši mysl k přírodním podstatám lidského dění a k intimitě vnímání otázek života. Posiluje intenzitu působení uměleckých děl. Podobně, ale jistě ještě intenzivněji a bezprostředněji je vnímaly i minulé generace, pro něž byly tyto kostely postaveny. Snažme porozumět genezi hodnot dřevěných kostelů a zvonic. Takové porozumění odhaluje široké vzájemné kulturní vazby mnohých částí našeho kontinentu a posiluje pocit společných kořenů i vzájemných souvislostí. Nechť tato kniha pomůže ochraně jednoho z nejzranitelnějších článků kulturního dědictví Evropy.